Text jednoho dne

pro pár slov
v nekonečnu
už jen tak
čekám.

krátce stručně a jasně, není to tak lepší?

Nejdůležitější je to co jsem nenapsal, nevíte toho moc, možná to nevím já, takže kdo se vlastně mýlí? nikdo? obrazy se objevují, zaznamenávají a interpretují, každý může najít něco jiného.

o čem toto je, o mě? o procházení světem?

už si kormidlujete svou vlastní realitou? designujete chaos? kolik z vás? kde je vlastně chaos? nastal, už dávno tu je. co těmito slovy nazýváte vy?

end s tečkou
ten poslední

Záblesky mojí paměťi

"První" den: Zas v lese, ráno, hodně brzy, slunce před chvílí vyšlo, vítr je velmi slabý, jdeš tam, mezi stromy, po obvyklé cestě. Šel jsi tudy častěji za střízliva, nebo pod vlivem drog? bylina nebyla nic, nic neukazovala - proti tomu co jsi zažil nyní, až dnes jsi procitl, je to v té látce, ještě něvíš co, přijdeš na to příště, ne... už teď se ti sice pomalu vytrácí poznání, ale přesně víš o co tu šlo, nejsi ten co chodí po lese, ten co mluví, píše, jsi někdo jiný, nejsi toto tělo ale ten kdo ho používá.
budeš toto pochopení ale schopen aplikovat, když ses ho pouze na okamžik dotkl?

Podzimní: Stojíš na podzimní louce, obloha žloutne a rudne, přesně víš co hledáš, máš chuť se rozltět, všude, být na všech místech, ale stojíš a hledáš, co nemáš, pro jindy, a přitom se už vše dávno odehrává. všechny minuty co tu už nikdy nebudou promarňuješ přemýtáním o chybějících podmínkách, které by ale svět natolik přetvořili... nevíš vlastně co by se dělo. a tak jdeš, jako už tisíckát, tam a zpátky, plný něčeho z bouřek léta, ohně, co nehoří.

Letní: Sedíš na kamenném kvádru, zasebou stromy, a rozhlížíš se, jestli někdo nejde, pak vytáhneš papír, sešitek, krabičku, zápalky, rozhlížíš se na všechny strany a zas se díváš dolů z kopce, na město, jak roste a jak nečině stojí a zároveň žije. Slunce pálí do zad, je po poledni, ještě nevíš kam dál... pak zapálíš, rozpadáš se, měníš, vyletuješ svým pohledem jinam, sekundu se soustřdíš na jedno a pak se mohutně budíš do jiných dojmů. Zase se rozhlížíš, nesmí nikdo jbít kolem, strach, zakázané ovoce, rychle balíš krabičku, zapíchneš tužku do země. žízeň, lahev vody v batohu, sešity, provázek, pak si zas uvědomíš v obovské vlně, že něco hledáš v batohu, nemám čas nic psát, není co, nejde... není to možné... kroky vysokou trávou, úzkou vyšlapanou stezkou směrm k zahradě, kde mizíš. Broučci, tráva, úplně nový a odlišný svět, všechno má bezpochyby svou inteligenci.