Bolest

Temno, na povrchu, doufám stále že v nitru je možné zapálit oheň pravdy. Hledat nevím kde, nevím jestli něco hledám, nevím totiž co to vlastně je, možná nic. Démon se svíjí, jsem tím démonem, na chvíli, na dlouhou chvíli, která trvá už roky -- neptej se proč, když to nevím. Skrývám se před otázkou, kterou ale chci aby někdo položil, konečně proboural zeď, ta zeď je metafora a já nevím..... nevím co je.

Lízám tvou krev ze země, když kape z proříznutého hrdla, ani kapka nazbyt, kolem mne se objevují tajemné představy. Nehledám krev, jen si ji představuji, prý je stejná jako moje, krev jako krev. Nebojím se smrti ale bolesti.

Ráno se probouzíš v bolestech z toho že den ještě nezačal a sen ještě neskončil. další odtržení od života, proměnlivého a svobodného. Pak spěcháš, běžíš a slibuješ si že už je to snad naposled, stejně jako sis sliboval už tisíckrát předtím. Nechceš, ale žene tě strach, strach o sebe, o teplo z plynových kamen a kus žvance, pár hodin komunikace po drátech s obrázky, komunikace o ničem, jenž vychládá, pohledy se sráží a hoří a dusí, kde je místo na ..... to co se bojím i teď vyslovit. Dál běžíš studenou ulicí a dáváš pozor ať neuklouzneš po kluzkém chodníku, dupneš do kaluže, běžíš dál, na svůj autobus, který tě vozí tam... stejný autobus stejní lidé, každý den... který z těch snů byl vlastně snem? tenhle temný a hrozný, nebo tamten barevný, plný květin, bzukotu včel, slunce a sexu? Kde jsi teď? v noční můře? ... obloha je temná a pouliční lampy svítí stejně jako svítili večer, když jsi se vracel. kde a kdy jsi teď?  vystupuješ a vcházíš do brány, elektronický záznam příchodu, bzukot dveří trvající pár vteřin. Světla zářivek, neklid a přitom nuda, přerušovaný hluk pracoviště, počítače, všude počítače, zapneš i dnes ten svůj? máš snad na vybranou? opíráš se čelem o stůl a bolí tě zkroucená záda, zkoušíš si dát nohy na stůl a opřít si jezdící židli o zeď za zády, ale co když někdo přijde? co další světy? kam se poděli? kde jsou? kde jsou informace? neproudí, žádné nepřitékají, nerodí se světy, myšlenky, vynálezy, jen se opakuje totéž, tělo uskladněné na osm hodin ve špatně vytopené kanceláři aby ti nahoře měli pocit, že někoho ovládají, řídí, že se něco dělá. Svíjíš se na nepohodlné i když měkké židli, a nemůžeš se z ní hnout, není kam. Práce, přece tu je práce, už jsi udělal co jsi měl, je ticho, vlastně není, ta skříňka nahoře skoro u vysokého stropu pořád hraje, nejde vypnout ani zapnout ani ztlumit, nejde nic dělat. Zkoušíš vyplašit jeden zvuk jiným, zapínáš počítač a vidíš zavaděč, máš dvě možnosti ale vybíráš to co nechceš, protože oni, ano jsou tu oni a jejich programy. Občas si jen tak sedneš a koukáš, necháváš utíkat to nejcennější co máš, svůj život. proč? abys mohl bydlet doma, abys měl na jídlo na cesty za učitelem... odcizení, bolest, nevíš co dál nevíš kudy odtud, není vidět žádná cesta ven, kromě té přímé, do největší chudoby, odkud tě ale tlačí druhá strana a proto tam nemůžeš. Tak čekáš abys mohl pryč, čekáš že na hodinách naskočí to správné číslo.  Kdo jsi? nevíš, zkoušíš se ptát, ale ještě stále nevíš, jak toho dosáhnout, víš že ničím nejsi ale nepomáhá to tak opravdu prožívat svět, svobodně, bez sebe, bez strachu, bez lítosti, bez nenávisti, touhy, žárlivosti, už víš co máš dělat, ale pouta praskají pomalu......... večer opět usínáš, chvíli si žiješ svůj soukromý svět, jen se svými projekcemi, aby tě zase ráno někdo násilím vytrhl a zase tě pomalu pojídal, pálil v pekle.

Mohl bych být úspěšný, kdybych věděl čím chci být, být odborníkem na něco konkrétního, jenže nechci být nic. možná je to špatně, je to extrém, jenže  nevím čím být.