Většina těch velkých myšlenek probíhá tam venku za dveřmi, nevím proč nejdou odnést sem, do světa počítače. Možná je to tím prostředím, sem už nechce nic přicházet.

Mysl se opakovaně vrací a zapadá pořád do stajného bahna, dokud se nenaučí do něj nezapadat, ale jak douho tohle může trvat? Oběvují se různé věci, něco nebo někdo přichází podle toho, jaký je stav mysli. Tohle je pozorování. V určitým stavu hluboký deprese z touhy je velmi malá pravděpodobnost, že se objeví to, po čem toužíš, to si totiž vždycky dokáže vychitat cestičku k tobě v okamžiku kdy už zapomeneš. Na nic se není možné připravit. Říká se že "boha nepotkáš dvakrát na stejném místě", žádná situace se nejspíš neopakuje dvakrát stejně. Aby mohlo něco přijít, je potřeba pro to mít prostor.

Napadlo mě psát o tom co jsem vybádal, vybádal jsem, že svět je opravdu úžasný, není to ale žádný závěr, příde mi to příliš závislé na pozorovateli. Pozorovatel sám je něco co nelze pořádně uchopit. co když se vlastně celou tu dobu dívám do zrcadla, hrozně se divím, ale vlastně nění čemu, jsem tu pořád, kdo? je ještě potřeba mít klenot plnící přání? jaká přání? kdo je ten co si přeje? všechno už tu je, ale je to daleko větší, než běžně vědomně procházím, jako kousek světa. Svůj malý svět s mozkem a počítačem, možnými čtenáři... blázni.

Pořád mě baví si hrabiškami hrabat slova do lajnišek a slovíčka ve věty kupit. nemyslete si, že to co je tu napsáno je tak. je to docela jinak a já ne to chci upozornit. všechno to je samohrající-se hra možná se to na tom dá vysvětlit, jenže se mi to už ztrácí. byla myšlanka v tomhle? miluju upřímnost, ale stále nejsem si jist, jestli jí jsem schopen. napíšu tedy jádro věci. baví mě to psát, baví mě myšlanka na to, že texty přibývají. a co kvalita? netrpí ta? a kdo to určí? nejsou právě tyhle otázky to koření textu? jednou možná přijdu na to, jak to celí obrátit naruby. nejspíš by to bylo tím lepší, kdybych dlouho budoval myšlanku, vyskokiu a dlouhou a pak jí zbořil. není tu žádná popsatelná absolutní pravda. jen ta nepopsatelná. mistr Tilo se přel se zkupinou filosofů a vždycky vyhrál, zajímavější na tom ale bylo to, že si s nimi pak vyměnil strany, vyměnil si tvrzení a zase znovu vyhrál. ani jedno z tvrzení není ničím.

Vím celou dobu, že neí vlastně o čem psát, jenže už se ani sám se sebou nehádám, zda to má nebo nemá smysl. je to takhle, situace už tu je. proč pořád utíkáš svou myslí jinam, už jsi tady, to stačí, co ještě chceš? chceš jinu situaci? myslíš si, že bude lepší? pravda je přímo před námi. jaká pravda? kdo se ptá? ticho........