proč se lidi ptaj, jak se máš
když to stejně nechtěj vědět?
nebo sem na tom něco nepochopil?

čet sem nějakej text o tom jak někdo hulil a vzpomněl jsem si zas na to jak sem sedával na zahradě. třeba v zimě i v létě, pak mí výlety do hor, sbírat houby, v mokrý  trávě. Procházel sem se po sjezdovce a nikde ani noha, v batohu papírovou krabici, která se pomalu plnila, byly bezva a podzimní slunce svítilo a barvy byly krásný, tenkrát na podzim, jakej bude tenhle? dívám se ještě na svět, nebo pod něj, za něj, kolem dokola? a  jak to bylo dřív?

záblesky pravdy sou něco podstatnýho co potkávám už od dob, ... co já vím kdy to bylo, když sem se poprví zamyslel? co třeba taková prázdnota, nebo nekonečno..... sny, náhledy do jinejch realit a prostorů. pokusy s myšlenkama. ještě pořád nejsem u žádného cíle, nebo jsem u cíle neustále? může být snad ještě něco jiného než teď a tady?

a kdo tu mysl směřuje, dělám to nebo se mi to zdá? zdá se mi že si něco přeju, když se to pak uzkuteční, jak poznám že to bylo přání nebo předpoveď?

mívám spoustu pracovních teorií, nějaké dočasné schéma, podle kterého si věci kolem sebe vysvětluju, navíc je to bod, kde si člověk není úplně jistej a tak má tendnce o tom mluvit, lidi to poslouchaj a já vůbec nevím, jestli to chápou nebo ne. později můžu přijít na něco jiného, v tom bodě už jsou minulé teorie hloupostmi, i když mohli na sobě něco mít. Jak ale rozeznám pravdu? prožiju ji nejspíš přímo. zatím se motám od obrázku k obrázku sem tam se objeví AHA a jede se dál. jenže celkově shrnuto už jsem to jednou viděl , co sou všechny teorie zač.

sedím si na židli a hoří oheň, přikádám, čas se zastavil, nebylo už nic potřeba hledat, každá teorie o které by se někdo snažil mluvit byla jen jakýmsi hadrem před tváří,  jenž zakrývá pohled na přímou pravdu, je teď a tady, nelze ji hledat, ale pouze hledající ji naleznou. 

 co k tomu říct? 
nejlepší pochopení světa mívám přesně v dobách kdy o tom nic nepíšu, je to teda trochu naopak řečeno, ale funguje to tak. proč vysvětlovat něco, co nejde vysvětlit, mohu si klidně spočívat ve svém pohledu. Teď mě napadlo že to někdo čte, to co bych napsal. Obklopil sem se zase tematickou literaturou nějakého pohledu. Žiju si v kyberprostoru, dávám si tvář a pomocí tváře začínám mluvit. jede mluvit bez tváře? nejspíš ano, ale musel by se někdo zeptat. 

jak chceš napsat odpověď bez otázky?
stanu se tedy otázkou sám. 
virtuální tváří
rozvinu příběh
o čem?

Pořád se něco děje, je snad třeba to chytat?

utápíme se ve zmatku
vlastních představách
světa, kterej se neustále mění.

co se dá dělat?
víceméně cokoli, pokaždé je to jinak, svět není dost pevný na to abych o něm mohl něco napsat, budu tedy lhát, budu si hrát.  

Nevím proč mám tu tendenci vytvářet tuhle kompozici, je to zvláštní útvar, myšlenkový, jenže mám čím dál méně toho materiálu, což je myšlenka která se mi tu pohybuje, zkusil jsem jí napsat, co to udělá. asi nic jako všechno tohle kolem Svět se stává pomalu prázdnějším a prázdnějším. když se pořád něco opakuje, je to čím dál větší nuda, usíná se  a ztrácí se inspirace, budu jí muset hledat jinde, ale i tam začíná být prázdno, sterotyp. Vlastně dělám něco co sem dřív odsuzoval, tlak společnosti je velkej. a mám v druhý ruce samozřejmě i ten druhej pohled. sedím si tu v klídku a můžu si třeba psát tenhle text, vipadá to na docela velkou svobodu, je to blbost, je to prostě jen další situace, ale je to ztuhlé. můžu přemýšlet co s tím. asi jsem moc línej na to abych šel do útěku, kterej by mohl znamenat strádání, divný situace, ještě divnější vyhlídky na dojmy do prostoru, co bych tak asi mohl prožívat, hlavně se něco novýho naučit.je to vidět na příklad u nornů, když je necháte letět letadlem, můžou vynalézat způsoby, učit se. lidský mozek jenž dělá neustále totéž je vlastně nevyužitý, může zakrnět, to je přesně to co sem nechtěl. to co je potřeba jsou nový situace, který by se dali řešit, tak a nebo ještě líp, pořád o krok líp a líp. mám mozek a ten tak funguje, je ale možný zůstat stát a jen čekat na smrt, protože ta přijde, později, nebo dřív, to nikdo neví. každej okamžik by se dal brát jako situaci, která k něčemu vyzývá. co třeba teď... z klidu mohl bych se naučit co dělat s klidem aby z něj vznikala radost, co třeba rozpoznávat mysl teď a tady, vykašlat se na to nebo tamto a jít hned v věci. už mě nebaví ta otázka "kdo se ptá", protože už sem to použil moc často už se z toho stala fráze už nemám ani potřebu hledat význam. zrovna teď si myslím, že si to je vědomé proto, že si je celý prostor vědomý a já jen uvízl na tomhle těle, nevím proč. mozek je jen mozek a když se ptám lidí, kdo to prožívá, buď se dostaneme k tělu, nebo mozku. někdo je chytřejší a říká, že je neuronová síť ale ani tam to nekončí, jak si může neuronová síť být sama sebe vědomá. pořád to vidím jen jako dokonalej stroj, ale ne jako zdroj toho vědomí.  kdo teda vnímá, kdo píše, nebo kdo dává psát. ten mozek někdo používá. může se používat sám?  

ManX