Chtěl bych psát o chaosu, třeba pohádky. Ať se v tomhle světě trochu rozjasní, ať Kačce nic nevadí. všechno se musí rzopustit.

Chtěl bych se vznášet na vlnkách psaní o nekonečnu o vlnkách, o oceánu. chtěl bych se vznášet nad tím vším aby to, co tu je, byla jenom čistá pravda, jednoduchá, příjemná, aby trochu otevírala a trochu upozorňovala. Je to trochu jako sen, nevím jak toho docílit, tak nechám svištět svět takový jaký už je jen se dívat, dívat se na slunce, na jaro, na energii, nespoutanou svobodu ve všem. Kdo tě svazuje? nic, možná opravdu chaos je. Možná to znamená pro každého něco jiného, je chaos, jako je bůh, je prostor, je neohraničený. Dá se na něm zkoumat tvá mysl, řekni mi jaký je chaos, možná to napoví jaký jsi.

Básní se budu potulovat po nekonečném vesmíu, po jeho neexistujících okrajích, buď kdekoli... budeš. má v tom všem ještě místo čas? a pak se zas procházím po ulicích barvami protkaného města, mírně ozářenými chodníky a kraji kde už je jen střbro, nebo kříže i stíny, krásy ve formách, volnost v prázdnotě. Promítám svůj život na tady a teď, volným proudem slov nechávám omývat... co vlastně?

list letí
v podzimním větru
támhle někam, pryč
zakopne o zem,
kutálí se, naráží a znovu letí.

dokud jsi listem,
nemáš moc šanci,
teprv až si uvědomíš že jsi vítr,
tak máš vyhráno.

k čemu sou vlastně tyhle kecy, který se nevyrovnaj prožitku?