Na úplně prvním houboslezu
koncem května 2001
Asi díky tomu, že už je to minulost a houby už nejim, ani mi nevadí dávat nkam yprávy o tom všem.

Všechno začalo v okamžiku, kdy jsem si drolil kubánky a bohemiky do houbové polévky s trochou česneku. bylo to jediné jídlo od rána.

Houby začaly pomalu nabíhat a mě se dělalo zle, jednak od žaludku a pak jsem měl pocit ztrácení se, rozpadala se identifikace s vlastním já, prožíval sem pár vzpomínek na nejbližší, bylo mi zle, daleko do všeho. "houbová zima"? Nevím jak dlouho to trvalo, odhadem půl až jednu hodinu, seděl jsem u ohně a neměl chuť se s nikým bavit ani se hýbat, postupně, jak jsem se díval do ohně se vše rozpustilo a já byl náhle jakoby osvobozen, všechno mě přestalo tížit a já se ocitl přesně tam, kde jsem byl. Na houboslezu u ohně, kde nic nechybí, dřeva je dost a všem nabíhají houby. Neměl jsem žádné další jiné halucinace, než ty, které mám v běžném životě. Dalo se usoudit, že jsem těch hub zas až tolik nespolykal. Výlet se pak odehrával střídavě ve svobodném mlčení, které jsem občas rušil nesmyslnými filosofickými bláboly, o vesmíru, o kruhu a spirále, občas bylo nutné udělat vsuvku s definicí některých pojmů, které ale nešly definovat, protože prostě nebylo nic o co by se to dalo opřít. Myšlenky se tolik větvily až se vše zhroutilo v jednoznačné tvrzení, že hovořit o tom, vlastně vůbec nemá smysl. Už na začátku debat, jsem v souvislosti s nějakou otázkou řekl " já to vlastně nepotřebuju vědět, to je jenom taková hra" taková hra ke společnému ohni. Jsem asi jak malé dítě, co si hraje se slovíčky a myšlenkami. Myslím, že to alespoň pro někoho nebylo zbytečné, protože jak jsem pozoroval, někteří se i bavili. Corw mlčel, a měl pravdu. Manx mluvil a zamotával se do nesmyslu, většinou si povídal s Xciderem a Jaraxem, do čehož občas trefně něco poznamenal i Corw. Kuato u ohně neseděl, šel prožít výlet osamotě, stejně tak i Sekyko se někdy se začátku vzdálil do chaty. Márty se jen občas zmohl na pár slov "jak vůbec můžete mluvit" viděl jsem na něm, že určitě snědl mnohem víc, občas jsem se na něj podíval, jak sedí nehybně, jakoby zdánlivě mimo dění. v průběhu houbové konverzace jsem se na Mártyho podíval, a doufal jsem že neprožívá třeba nějaký peklo. Později, kdy se jeho schopnost mluvit vrátila, začal komunikovat, mluvil o tom, že nechápe, jak můžeme mluvit a o tom jak je to i pro něho obtížné. Vysvětloval, že je to jako když posílá zprávu. Nejdřív to pro mě bylo těžké pochopit, ale potom jsem si vzpomněl na jeden svůj zážitek s konopím, kdy nešlo mluvit, tehdy jsem nedokázal říci vůbec žádnou souvislou větu, protože než jsem řekl první slovo, už jsem si uvědomil naprostou nevýstižnost této věty a proto jsem ji utnul. To co Marty říkal mi ale dávalo smysl a nebylo to nijak zmatené, jen mluvil o místech, kam se člověk hned tak nepodívá. Podle toho jak se choval jsem pochopil, že ho žene velmi silná touha sdělovat něco z houbového světa, asi prožíval něco úžasného a chtěl se o to podělit. rozhovor nebyl snadný, mluvil o tom, že jeho čas běží nerovnatelně rychleji a on nemá žádnou kontrolu nad tím, do kterého času jeho slova vlastně přídou. V našem čase jsem celou dobu mluvili, ale i kdyby měl co říct, nevěděl , jestli než to řekne, nebude téma rozhovoru dávno někde jinde. Vysvětloval, že když něco chce říct, vznikne myšlenka, kterou odešle a v tom okamžiku zapomene co říkal, protože už je dávno někde jinde, a teprve mezi tím je pomalu slovy odříkáváno co chtělo být řečeno. Většina slov byla o tom, že má být přeneseno jakési poselství, ale většinou zatím mluvil jen o té nesdělitelnosti. cítil jsem, že tenhle člověk zrovna náramně potřebuje, aby ho někdo poslouchal, a proto jsem se snažil maximálně komunikovat. Byla ne tom vidět jedna zásadní věc, co je to vlastně informace a myšlenka. V nějakém krátkém okamžiku vznikne pocit, bez formy, jen ryzí myšlenka, která existuje jen v tom jednom okamžiku kdy je myšlena, potom teprve dohází ke zdlouhavé transformaci na slova a věty, původní kouzlo se ztrácí. O tomto rozhovoru z houbové dimenze se velmi nesnadno píše, znační část je mimo pojmy. chtěli jsem to uchovat a proto mi Márty vykládal všechno, protože si nebyl jistý tím, že si bude všechno pamatovat. Pomalu se dalo mluvit víc a víc, až vše probíhalo normálně, později se vrátil z chaty Sekyko a říkal "já jsem se teď rozpětil" a vykládal nám o tom. V průběh celého výletu jsem přikládali do ohně, měl jsem tendenci přikládat rovnovážně, a co nejlépe a stavět polena tak, aby byla vyvážená a správných rozměrů, aby se ohni co nejlépe hořelo. Myslím, že tohle byl dosud nejlepší set a setting mého života, přesně takhle to má být, celý den jsme s přáteli chodili po okolí, naladili se na společnou myšlenku šli na dřevo, přáli si aby nepršelo a taky nepršelo, navzdory předpovědím meteorologů. Výlet se pomalu vytrácel i když já osobně o vytrácení účinků vždycky velmi pochybuji, hlavní myšlenky které je člověk schopen si z výletu odnést v něm žijí neustále, každý dobrý výlet člověka někam posouvá. Ještě celkem dlouho jsme si u ohně povídali, než se přestalo přikládat.

Psychicky unaven, nevzpomínám si ani na sen, ráno slyším šum a pozoruji ostatní, jak balí spacáky a běží do chaty, probudím se ještě o něco víc a zjišťuji, že prší, rychle se sbírám a běžím také. Když jsem se ráno probudil a koukal po místnosti, viděl jsem ve dveřích Lepika, který s velkými obtížemi už dorazil. Ještě chvíli se snažím usnout a potom jdu ven, kde svítí slunce a je příjemně, pozdravil jsem se s lepikem a chvíli si s ním povídal, ostatní ještě spí, je celkem brzy. Po rozhovoru s ním jsem usoudil, že měl takové problémy se sem dopravit nejspíš kvůli karmické zátěži a myslím, že byl i naladěn jinde, než společnost, která se tu sešla. Potom se vracím do chaty a ještě jednou jdu spát, možná jsem i usnul, potom zase vstávám a jdu se proběhnout k lesu, bylo krásně, šel jsem nahoru a byl plný radosti a očištěni z hub, potkal jsem člověka hekajícího trávu a pokračoval k lesu. Tam jsem spatřil nádherný výjev přírody, bíle okvětní lístky nějakého stromu roznášel vítr, což připomínalo sníh v létě. všechno žilo, sedl jsem si do trávy a prožíval přítomnost.

potom jsem se vrátil mezi lidi, do odpoledne kdy se několik z nás vydalo na zpáteční cestu jsme jen tak seděli a povídali, trochu psychicky unaveni po houbách. po třetí hodině jsem já s Xciderem a Lepíkem nasedli do autobusu a jeli přes Vimperk do Prahy, kde sem se sešel s ..... ale to je jiný příběh.