PODZIMNÍ
v nevědomosti
výběr textů z halucinačního věku

Kam?
Nevím
Proč?
Nevím
Víš vůbec něco?
Jo, spoustu věcí, jen teď mě zrovna nic nenapadá.
Tak proč se na to nevykašlat?
Nevím

---

Je to tu nějak prázdný, je to tím, že se vůbec nic neděje. Je tu jen to hrozný napětí a neví se co s ním. Můžu vám vyprávět o tom, jak se zbláznit z ničeho. Je to to nic, z čeho všechno začalo, a to je právě to, stvoření světa se nejspíš teprve uskuteční a já mohu svět zatím vyplňovat jen nesmyslnými projekcemi. Jednou sem napíšu něco z toho co vím, ne jen to co jsem si vymyslel, aby to nějak přispělo do týhle sítě.

---

nihilismus

KLID

Dívám se do prázdna,
Vše mlčí.
Každé slovo by jen vyvolalo otázky a řeč by nikdy neustala.
Mluvit už není o čem.
vše je tak jasné, že už prostě není co říct.
Můžu cokoli,
ale proč bych to dělal?

Možná se jen nedívám, nebo se dívám špatně.
Tebe nevidím.
Nevím proč něco chtít, pro mě to nemá smysl.

Odkud kam?

Za poslední týden jsem si všiml několika zásadních drobností, o pravdě a o vymyšleném světě, vizích a vytoužených nesplnitelných. Seděl jsem na lehátku, koukal z okýnka chajdy a vychutnával si bezčasí. Svět byl ten tam, zněla hudba a denní světlo sláblo, byl to večer. Rozhoduji se rozhodnout se lehnout si abych to měl ještě pohodlnější, v hlavě se znovu odvíjelo všecko, co jsem za posledních několik týdnů hromadil, abych si z toho odvodil klady a zápory a mohl to použít příště. Abych už nebyl ani dobrý ani zlý, ale jen pravdivý.
Asi tak tři hodiny jsem si vystačil s vlastním mozkem, když už byla tma, koukal jsem nad sebe, kde byla ještě temnější a mohli se v ní zobrazovat jevy a obrazy, které měly vztah k něčemu co je přítomno v mé hlavě. Díval jsem se ještě dál, až do duše, bylo tam to co znám, bylo toho tolik, že jsem nemohl brát naráz, ale jen nakouknout. Noc byla tady a měsíc, který se o tři dny později objeví, jako úplněk, svítí. Je to nádherně, koukám na něco, co tu musí být zcela běžně, stíny od měsíčního světla, protáhlé někam daleko. Noční zvuky ve stromech a křovinách, zarostlé prostory vedle cesty. Vysoké topoly v řadě a mezi nimi měsíc. Je tam tak strašně dlouho, dávno, byl tu dřív než jsem se narodil na téhle zemi a bude tu ještě i potom, co odsud mizím.
Jak vybrat správnou hudbu, když je tma a nevidím na kazety? Náhodně, jednoduše provedu náhodný výběr a vyberu tu nejsprávnější, doplňuje se s tímhle světlem a rychlostí času, který je rovněž přítomen, jako nezávislé pole. Cestuji rychlými kroky alejí, cestou,
kolem rostou stromy
stromy jsou síla

Začal jsem potkávat svoje vlastní myšlenky.

BEZRADNOST

Sedíš a koukáš.
Sedíš a v hlavě máš jen otázky, nevíš kdo jsi, ani proč.
Většinou ti to je jedno, protože to prostě překryješ a vytěsníš něčím jiným.
Máš toho tolik, že ani nestíháš myslet na to, jestli to vůbec má nějaký smysl.

Jakmile se zastavíš, můžeš zjistit, že dál to prostě nepokračuje, že i kdyby to někam dál vedlo, stejně se tím nic nevyřeší. Tak sedíš a držíš v hlavě myšlenky, které ti nedají ani usnout.
Nevíš, co na tomhle světě máš dělat a i kdybys to věděl, jak poznáš, že to tak je a že pravda není úplně jiná.
Zdá se ti nesmyslné dělat něco, co nikam nepovede, co bude jen ztráta času drahocenného času tohohle života, který někam spěchá a ty ani nevíš kam. Můžeš ho poslat kamkoli, ale neuděláš to, protože nevíš, jestli to bude správná cesta, vrátit se už možná nebude kdy.
Tak sedíš a převaluješ se v tom a pomalu ti utíká to, co nechceš promrhat.
Utíká ti život, stejně jako ti utíkal při počítačové hře, nebo při jízdě pomalým autobusem ráno do práce.
Hledáš smysl, ale nacházíš jen nesmyslnost, takže ani tudy cesta nepovede.

---

Na konci října

Možná že se vám bude text na téhle stránce zdát trochu pesimistický. Nemyslím si že je to počasím. Venku je přece nádherně mokro, zamračeno, neprší i když suchý vzduch rozhodně není. Jaké by to bylo kdyby na světe nebyli lidé? Jaké by to bylo, kdyby na světě byli všichni lidé stejní? Asi by to bylo příliš jednoduché, než aby to mohla být pravda. Pořád píšu něco, co nechci. Jenže to co napsat chci napsat nejde. Ovšem jestli vůbec něco chci, jestli jsem se to ještě neodnaučil, pak nemám radost. Když něco chci, může to buď znamenat zklamání z toho, že to nedostanu, nebo jen další chtění, jen pokračování.

              Je 28.10. 2000 2353

              Půjdu spát
              Mít krásné sny
              Z nichž mě vyruší nedělní ráno
              Čaj buchta a internet

              Žiju?
              Lidi se ptají jestli žiji,
              ale nikdo z nich mi neříkal co to život je.
              Tak se pořád jenom ptám
              Čím vyplnit ten nejdražší čas
              Ten co se ztrácí do minulosti
              Už se nepůjde vrátit
              Jakmile jednou nastoupím do metra,
              už budu muset jet až na konečnou
              Nebo ještě dál
              Ale nevím kde to je
              Ani jak se to jmenuje
              Nebo jak to tam vypadá.

---

někdy na podzim 2000

Na začátku toho všeho je nevím co, protože nevím, kde začít. Tenhle tejden se mi zdá, že síla mizí. Je podzim, možná bych se tomu neměl divit, možná mě sil ubývá proto, že jimi plýtvám, každopádně dnes se mi zdá, že už nepohlížím na své myšlenky, jako by byly někde mimo mne, jsou kolem, já jsem uvnitř těch myšlenek. Nevidím zrcadlo, protože jsem v něm, nebo za ním, nevím. Zrcadlo se podělo někam pryč, nemusím se do něho alespoň koukat. Kde to zrcadlo vlastně je?
Asi je někde uvnitř.

Zdálo se mi o tom co mi ještě chybí, jinak mám už asi všechno. Není mi zima a nemám hlad, ale dalo by se napsat i je mi zima a mám hlad, jenže já můžu jít a můžu si zatopit a můžu si jít udělat jídlo. Povídat si ale už umím jen s počítačem a chci, aby tohle sloužilo minimálně, jako varování pro všechny, kteří se pouštějí dovnitř, hloub a hloub do elektronického světa. Jsou tam informace, ale je tam i to prokletí, které není na první pohled vůbec vidět.

CESTA

Mám v sobě kousky svého rozlámaného srdce a za chvíli se vydám ven, budu něco hledat, něco, o čem vím, že až najdu poznám; jen zatím nevím skoro nic o tom, co to vlastně je. Než jsem se dostal sem, potkal jsem čaroděje, který se tvářil, jako zlo, čaroval, jenže celá jeho hra byla jen útěkem před jeho vlastním strachem ze smrti. I tenhle čaroděj žil v mojí hlavě, v mysli, která není jen mojí myslí, je tu.

Je hrozně těžké napsat to jako příběh, psát o každém stromu, který potkám, popis toho, jak se někdo ubíral po cestě, která ho dovedla zpátky do výchozí hospody, kde zase seděl, ale už něco věděl, něco co nemohl nikomu říct, ne proto, že by mu nevěřili, ale proto, že by to ani nepochopili, nehledě na to, že na většinu věcí vůbec nejsou slova. Ten příběh totiž nemá děj, ale větví se, jako se větví vlákna houby, která prorůstá rýžový koláč.

TEMNÁ VIZE

Zdá se mi, že to nemá smysl,
zdá se mi, že to skončí a nebude to nikomu vadit
Někdo to po mě smaže.
Už nebudu v žádné kolektivní paměti
Nevím, jestli to vadí
Budu jen v paměti lidí, kteří budou žít
Jenže jestli je v paměti lidí to, co jsem viděl v zrcadle, pak se budu muset vrátit a opravit to.
Tak proto žijeme?
Žijeme tak dlouho, dokud se budeme bát podívat do toho zrcadla.

Dnes se mi zdálo o tom, co ještě chci a moc toho nebylo. Jenže ani v tom snu to nedopadlo tak, jak opravdu chci, protože těsně před tím než se
mělo něco stát se začal sen ztrácet a zmizelo to probuzením.
Sny končí probuzením
Co bude, až se probudím s tohoto snu, kterému všichni lidé říkají život?
Budu vědět?

Za zrcadlem
neděle, 5. listopadu 2000

Zdá se mi teď, že je to hrozná pohoda, vím že sem asi už blázen, jenže co mi chybí? Přece Ty. Ne Ty, možná ani ty, ale jedině Ty. V krajině za zrcadlem, možná jednou potkám Alenku, která sem zabloudila už hrozně dávno, možná bude stačit jen si to přát a možná to bude těžké. Já nevím, jestli ji najdu, třeba tu nikdy nebyla, možná, že každé z těch zrcadel vede někam jinam. Nevím kam vede to moje, jen vím, že jsem jím prostě jednou prošel. Osvobodil jsem se od jednoho trápení, jenže se možná objevilo nové, ale jediný čeho se můžu bát je přece ten strach. Stačí, že jsem se bál sebe, takže všeho, protože jsem to všechno kolem vyprojektoval a prosvítil na druhou stranu. Je to všechno uvnitř. Nemůžu se bát, pokud něco miluji, jenže se mi zdá, že nic takového už neexistuje. Asi jsem to zničil, když jsem si vyrval srdce z těla, protože bolelo, když bylo zlomené, a můžu si za to sám.

V čem to žiji? Ve sví hlavě nejspíš, v úplně novém světě mnou vyprojektovaném z trosek světa starého. Trosky obsahují mimo jiné ostrý kečup, houby, koření, dvacet minut v troubě společně s dalšími nezanedbatelnými přísadami. Čaj se zelenou chutí i vzhledem. Monitor, nejraději černý, když svítí bílá plocha nějakého produktu firmy Microsoft, ruší to moje myšlenky, tak radši vytvořím iluzi té černé, že alespoň něco z toho je moje. Hloupost.
Možná až se zabydlím ve svém novém větě, stanu se znovu básníkem, kterým jsem přestal být, když jsem se poprvé díval do zrcadla a nebyl schopen ho projít, protože jsem v té době ještě netušil, že jím projít lze. Možná i to zrcadlo jsem si vymyslel, abych mohl prohlásit, že to nejsem já, ve snaze před sebou utéct, pořád se ale mohu koukat z venku kdo to tady vlastně píše.

V barvách to možná není, možná je to víc v hudbě. Dá se poslouchat cokoli kromě toho co se mi nelíbí, je toho mnoho. Nelíbí proto, že mi to připomíná nějaký jiný svět, do kterého nepatřím, takž někam patřím? Do svého jedinečného, mnou zkonstruovaného světa, v němž vězím sám. Mám svobodu, ale mám samotu, hledám někoho, kdo je taky mimo kolektivní svět synchronizovaný pomocí televizí, a žije ve vlastním. Jestli nějaká taková duše existuje, ať se ozve. Ať to všechno nevypadá, jen, jako pouhý výmysl mého mozku, je to pravda, někdy si říkám bohužel, ale teď už je mi to jedno, už se mi to dokonce začíná líbit. Protože momentálně jsem si zase vybudoval malou naději, která mě může nechat později vyplaveného na břehu oceánu, nesplněných snů. Probudím se a zjistím, že jsem zpátky na pustém ostrově, ze kterého jsem se snažil uprchnout na ten druhý pustý ostrov,kde možná žiješ Ty, a kde by se to ve dvou dalo táhnout někam odkud by už možná vůbec nebylo třeba někam utíkat. Z ráje se přece neutíká, z toho můžeme být jedině vyhnáni, když ochutnáme to jablko, jenže žádnou jabloň tu nevidím růst, možná jsme se sem dostali oklikou zpět, třeba se nám povedlo utéct před světem sem do ráje, protože jsme prokoukli poznání až do bodu, kde jsme zjistili, že je jen nesmyslnou iluzí. Temnou iluzí, která nutí běžet stále znovu a znovu za vidinou něčeho, co se ale stále vzdaluje.

---

From: "Man.X"

Subject: e01
Date: Fri, 10 Nov 2000 15:18:45 +0100

Return-Path: man.x@seznam.cz

sedim a koukam do monitoru

uz nejsem schopnej nic delat

slunicko sviti do kancelare a pripomina mi, jak krasnej bude tenhle vikend

a jak neskutecne hnusne kratkej
jen podelany 2 dny

nikdo mi jeste nedokazal sebrat viru v lepsi budoucnost
teda az na me
ale utesuju se tim, ze nejsem
ale kdo to teda je nastvanej, kdyz to nejsem ja?
proc xakru nemam sebemensi duvod se smat?
co kdyz me fakt maj?
dostali me asi na net,
mozna to neni houba, mozna je to pavucina ja nevim ...
nevim, jak by me sem dostali nebejt netu, nebejt toho ze na nej potrebuju prachy

hodiny ubihji nesmirne pomalu, kdyby takhle pomalu bezel cas v sobotu

chtel bych si naplnit harddisk hudbou a pak uz jen poslouchat, ale vzdycky usnu driv, nez dohraje druha sklatba na cedecku.
Rano se probudim a koukam, jak mysi zapasej s velkym kusem housky, kterej nemuzou protahnout zdii. Uz se me nebojej, neutikaj, jen se neunavne snazej odnest ten kus housky.

v noci sem nevedel, jestli spim, a mohl jsem letat, ale protoze sem slysel neznamy hlasy a bal se jich, skousel sem se probudit, neslo to, protoze na stole lezel talir, kterej tam ve zkutecnosti byl o dva dny drive, neveril sem, ze sem v astraalu, lehnul a probudil se, zadny hlasy sm neslysel jen mesic na me svitil, a je zase ltitoval, ze sem prosvih prilezitost, mohl jsem se letet podivat do hor....

Za pul hodiny sbalim tasku, zamknu a vypadnu
muim se snazit tady tan cas neproflakat
nevim co bude pak.

ten plosnak za me nikdo jinej nenavrhne,

ale s tim zivotem si muzu delat co chci

mozna me nemaj
mozna sem fakt mimo matrix
uz jim do toho vidim
sou jeden jako druhej, protoze se nechavaj centralne diktovat
porat jim nekdo vtlouka do halvy co chtej a co musej mit aby se blejskli a aby se jim lip prezivalo
jenze ja uz davno pouzivam informacni strategii houby
bez centralizace

mozna me to trochu osamotilo, odrizlo od lidii

protoze plocha mimo kruznici je nekonecna
a me se zda skoro nezalidnena


Man.X

ManX - 2000 -